3. října 2023 Anebo naopak? Ono je to asi jedno, ale ti dva mají něco společného. Vítěz slovenských voleb Robert Fico se může radovat nejen z očekávaného návratu do premiérského křesla, ale i získáním nemalého počtu národoveckých voličů. Předvolební kampaň postavil na tvrdé rétorice proti Bruselu, migrantům, proti vojenské pomoci Ukrajině či na ochraně Slovenska jako suverénní země. Voliči uvěřili. A také zapomněli, že to byl právě Robert Fico, za jehož vlády vstoupilo Slovensko do eurozóny, přijalo zákon k legalizaci pobytu migrantů na svém území a upevňovalo vztahy s EU a NATO. Nyní se Fico vrátil a budí očekávání národoveckého tábora, že předvolební rétoriku přetaví ve skutky. Opravdu se tak stane? Jsem v tomto SMERU pesimistou.

Andrej Babiš vzbuzoval v českém politickém prostředí v uplynulých volbách, ať už v parlamentních nebo prezidentských, podobná očekávání. Jeho hnutí, původně pravicové, začalo svojí rétorikou postupně přebírat a posléze úplně vysávat voliče socialistů a komunistů. Ve vystoupeních Babiše se začal objevovat národovecký slovník a kritika Bruselu, migrace a pomoci Ukrajiny nabývala na intenzitě. V jeho případě se zase zapomíná na to, že přivedl do Bruselu kariérního komunistu Teličku, cenzorku Jourovou, a v pozici premiéra nikdy nešel do ostrého střetu s Bruselem v tak zásadních věcech, jako je například zelené šílenství. Proč taky, když jeho podnikání je závislé mj. na evropských dotacích.

Oba pánové, Fico i Babiš, chytře pochopili, že hra na národní strunu je prospěšná a může přinést mocenské zisky. Lidi rádi slyší, že ten či onen politik je chce hájit a ochraňovat národ. Bohužel, s výraznou mediální podporou se to daří těm, kteří mají národovectví jen jako výtah k moci a svoje předvolební hesla nikdy do praktické roviny nepřenesou. Skuteční vlastenci jsou pak v mediální blokaci s cejchem extremistů.

Mgr. Tomáš Vandas